Blog

OSOBNÍ POZNÁMKY

Generační konflikt už žijeme

Hnutí ANO je první evropskou politickou silou, jejíž dominantní část voličů tvoří lidé v postproduktivním věku. To není kritika – to je diagnóza. Generační konflikt není budoucnost. Je to naše přítomnost.

Politické elity reagují logicky: udržet stávající životní standard, půjčovat si, odkládat problémy. Po nás potopa.

O volebním právu a referendech bez iluzí

Patřím ke generaci, kterou učili o významu rozšiřování volebního práva. Dnes, s odstupem a zkušeností, to vidím jinak. Referenda? Ano – když jde o věci každodenního života, kterým rozumíme. Ale nejsme Švýcaři. Neumíme říct „a dost“. Neumíme říct: „Čeho je moc, toho je příliš.“ U nás má každý pocit, že má právo na všechno – a otázka kdo to zaplatí se odsunuje stranou.

Bankrot není cedulka na hranicích

Rádi zasvěceně mluvíme o státním bankrotu. Ale bankrot není cedulka „Exekučně zabaveno“ na hranicích. V reálném světě existují jen tři cesty:

1. Tisknout peníze → vysoká inflace.

2. Prosit o pomoc zahraničí → bolestivá úsporná opatření.

3. Danit všechno, co se dá → Řecko by mohlo vyprávět.

Vždy je to jen o tom, komu sebrat a komu přidat.

Podstatné je něco jiného

Ne „komu sebrat“, ale jak zvýšit příjmy státu. Jenže to je otázka, na kterou naše politická kultura neumí odpovědět. A lidé volí v módu „já, tady a teď“. Proto si vždy odhlasují to, co je pro ně právě výhodné: vyšší důchody, vyšší dávky, vyšší dotace. Protestantské země – Švýcarsko, Dánsko, Nizozemsko, Švédsko – to mají jinak. U nich existuje společenská dohoda. Ať vládne Petr nebo Pavel, směr se nemění.

Vlak jede dál… až do zdi

V české politice fungujeme tak, že dokud se vlak nevykolejí, jede dál. Teď tedy do dluhové zdi. To není leadership. Rozdávat cizí peníze na dluh není umění. To je černé pasažérství.

A kapitola sama pro sebe: obrana

Výdaje na obranu u nás nikdy nebudou populární. „Chci mír! Proč bychom zbrojili, když nechceme nikoho napadnout?“ Jenže to je stejné, jako kdyby někdo řekl, že si nedá na dům alarm a pevné dveře, protože nechce nikoho vykrást.

Poláci to mají v hlavě jinak. Stejně jako Finové, pobaltské země, Skandinávie. Trauma minulosti je vede k celonárodní dohodě.

Kam se vytratilo nadšení devadesátek?

Vzpomínám si na atmosféru začátku devadesátých let. Teď kolem sebe tolik pozitivního očekávání nevidím. Proč? Nic se přece neděje. Jsme bohatší než kdy dřív. Naše „normální“ řešení je: půjčit si. Jenže to není leadership. To je jízda na dluh.

Poznámka: V dnešním textu jsem se inspiroval rozhovorem z HN (2. 9. 2026) s ekonomem Mojmírem Hamplem: „Zázračné řešení na dluh neexistuje. Česko je černým pasažerem budoucnosti.“ Je to přesná diagnóza toho, co žijeme.