Blog

Přecházel jsem po revoluci do "zlatých devadesátých" s pevnou vírou, že dvě a dvě jsou čtyři. Mýlil jsem se. Ale o tom později. Koncem roku 1989 jsem pracoval v chemičce. Vzpomínám jak jeden místní aktivista výrazně zabodoval, především u středoškolské mládeže, bonmotem chemie, z tebe blbě mi je. A většina účastníků manifestace pak odjela domů kouřícími auty. Od té doby nemám rád bonmoty.


Rovnováha

Nyní, o mnoho let později, sleduji diskuzi o matematice, potažmo o sváru humanitních a přírodovědných oborů. Otloukán životem jsem dospěl k poznání, že naše bytí není ani tak o hledání tzv. správných odpovědí (na často velmi špatně pokládané otázky), ale o rovnováze. Pokud něco (nejen na trhu) chybí nebo naopak přebývá, je to špatně.
V devadesátých letech politici a vůbec lidé tenkrát se angažující učili národ odpovídat jen černobíle a tento názor přežívá dodnes.Toto je správná odpověď, toto je špatná odpověď. Takhle ale život nefunguje. Nic není ani zcela černé ani úplně bílé. Proto například nechodím k volbám. Prý můj hlas propadne, resp. podělí se o něj vítězové. A co? Právě to chci. Každá vláda je koaliční (nebo podpořena koaliční smlouvou) a každá strana v ní si prosadí jen část svého programu. Ale na každém šprochu je pravdy trochu, tedy i na každém stranickém programu je pravdy trochu. Takže zvolím-li si tu "svou stranu" nebo nevolím-li vůbec je/bude výsledek de facto stejný. Ale to přece není nic špatného.


Náznak problémů


Z tisku a médií vím, že mezi českými studenty převládá zájem o humanitní obory. Nic proti nim, ale... Nevyvážený přístup ke vzdělání nabourává i onu tolik žádoucí rovnováhu. Ta se v konečném důsledku přenese, vlastně se už přenáší na pracovní trh. Poradců a gurů na všechno máme spoustu, ale kdo umí a opraví nám vodovodní baterii v koupelně?
To je ovšem jen ten jednodušší pohled na věc. Druhý je daleko závažnější. Je jím pohled na deformaci myšlení a chování lidí.


Názory jsou jako "díra v zadu"


Pan Miloš Čermák napsal v HN 4. - 6. listopadu 2016 velmi zajímavý a myšlenkově velmi bohatý článek - Názory jsou jako "díra v zadku". Píše v něm, že  dnes jako jediná kvalifikace často úplně stačí "mít názor". Nic víc. Žádné znalosti, žádné vědomosti, žádná fakta, jen mít názor.  A pomocí sociálních sítí ho hodně hlasitě vykřičet do světa. Často k tomu postačí šikovná a schopná, resp. všeho schopná PR agentura.
A dostávám se k pochybnostem o onom tvrzení, že dvě a dvě jsou čtyři. Někdo si myslí, má názor (každý má právo mít svůj názor), že dvě a čtyři je pět. A postupme dál. Odsoudí nás pravomocně soud? Nic se neděje, já s rozsudkem nesouhlasím, protože můj názor je jiný a zachovám se podle něj. Politik včera něco slíbil a dnes udělal pravý opak? Nic se neděje. Změnil názor, má na to právo a je to jeho (nový) názor.
Výše popsanou logikou se dá  zdůvodnit všechno. Díky prosazování rádoby humanitních myšlenek na úkor "přírodovědného chápání světa" okolo nás, lze dokázat a obejít "mým názorem" všechno. A skutečně se tak i děje.


Rovnováha v opačním gardu


Pro výše popsané schéma myšlení se vžil  termín "post-truth society". Je to argumentace, ve které nejsou fakta, znalosti a vědění důležité. Nebo přesněji k dispozici jsou taková fakta, která argumentující subjekt potřebuje. Ono střílení od boku, které tolik imponuje davům.
A pan Čermák ve svém příspěvku upozorňuje na ještě jeden zákeřný moment post-truth society. Každý máme jistě spoustu dobrých, ale i špatných, dokonce zlých názorů. Jsme například pro rovnoprávnost - žen, menšin, jiných ras, odsuzujeme diskriminaci a určitě máme ještě i celou řadu dalších "hezkých" názorů. Ovšem máme i názory špatné, zlé. Podléháme však falešnému dojmu, že díky svým hezkým názorům máme i právo vyrovnávat své dobré názory těmi špatnými, zlými.
A tady se rovnováha obrací proti mně. Přijmeme-li totiž za svůj loajální názor, že nejsme národem úplatkářů, pak nám už nic nebrání "vyvážit" tento hezký loajální názor příjmem úplatku.


Loajalita versus odbornost


Možná to chce méně loajality a více odbornosti, ať je zachována rovnováha obojího. Nevím.




 

Tweet